Fakt, že si Karel Hynek Mácha část svých deníků šifroval, patří k nejdráždivějším tajemstvím, která tohoto básníka obestírají. Toto tajemství ještě zesilovala skutečnost, že pokud byly Máchovy deníky publikovány, dělo se tak bez šifrovaných částí. Otevřenost, s jakou Mácha psal o svých erotických zážitcích, se zřejmě zdála pobuřující a cenzury hodná.

Jak podotýká Miloš Pohorský, byla tajuplnost spíše pravidlem a módou než výjimečností. Nejen Mácha, ale řada evropských romantiků si psala deníky tajným písmem, které skrývalo jejich nejintimnější prožitky včetně erotických. Jako první se Máchovými šifrovanými zážitky zabýval Jakub Arbes. Dozvěděl se, že v archivu Umělecké besedy uchovávají část Máchova šifrovaného a tudíž dosud neznámého deníku. Rukopis si vypůjčil a pokusil se o jeho rozluštění. Své pátrání po obsahu Máchových deníků napínavě vylíčil v Rozhledech literárních v roce 1886:

„Noc ze dne 11. na 12. prosince 1884 zůstane mi nezapomenutelnou. Byla temná a bouřlivá. Vichr úpěl a sténal, jako když v dáli dítě pláče – mne pak hnala palčivá úzkost nedočkavost pustými ulicemi pražskými...

Přiznám se, že byla zvědavost zřídkakdy tou měrou podrážděna jako tenkráte. Neslť jsem si domů dva lístky, nic víc nežli dva malé, po obou stranách popsané čtvrtičky drsného, hrubého papíru, a přece vzácnost za našich dnů neocenitelnou, zčásti psaný, zčásti šifrovaný úryvek deníku Karla Hynka Máchy z roku 1835.“

Práce na rozluštění Máchovy šifry začal Arbes o půl druhé v noci. Přiznává, že byl v jakémsi transu, opojení, neboť sám nebyl schopen podat podrobný průběh analýzy a pamatoval si pouze na některé momenty, zvláště na ty, kdy jeho myšlenková činnost ustávala.

Nejprve se pokusil odhadnout, v jakém jazyce je záznam psán. Vlastenecky se rozhodl pro češtinu. Jedna řádka byla v rukopise podtržená, právě ta neustále vábila Arbesův zrak a rozhodl se, že se jako první pokusí rozluštit právě ji. Ale nevybral si zrovna dobře. Jak zjistil po skončení celé práce, právě tato dráždivá podtržená řádka byla psána hned třemi jazyky: česky, německy a španělsky.

Rozkrytí kryptogramu navíc ztěžoval fakt, že Mácha lstivě střídal psaní vět zleva a zprava.

„Po několik hodin byl jsem kombinační a permutační prací svou tak zaujat, že pro mne pranic neexistovalo. Duševní napětí bylo tak veliké, že nemám ani nejmenší potuchy o tom, jak jsem si počínal, zdá se mi však, že seděl jsem skoro neustále jako přimražen a s vytřeštěným na rukopis zrakem.“

Po hodinách namáhavého tělesného vypětí se Arbes zhroutil na lůžko. Nemohl usnout, byl v jakési nervové horečce: „Hlava rozpálená, ruce a nohy studené jako led.“

Nakonec asi po dvou hodinách přece jen usnul. Ale ani pak si příliš neodpočinul. Ocitl se ve stavu mezi spánkem a bděním: „Jaký to však spánek! Činnost nervů zůstala v úplné permanenci, orgány smyslů konaly pak své funkce jako ve stavu polobdělosti.“

Jakub Arbes popisuje zvláštní duševní stav, pro který se dnes vžil název změněný stav vědomí a jenž je z fyziologického hlediska přesně popsán. Dnes víme, že základem činnosti mozku jsou mikroelektrické impulzy probíhající mezi buňkami. Jednotlivé mikrovlny se skládají ve výsledný obraz, který můžeme sledovat například na EEG. Podle celkové charakteristiky činnosti mozku (intenzivní činnost, relaxace, meditace) jsou výsledkem určité hladiny tohoto vlnění. V současné době jsou doloženy čtyři – alfa, beta, delta a theta. Především poslední z nich odpovídá změněnému stavu vědomí, tedy činnosti mozku, kdesi mezi bdělým vědomím a spánkem. Mozek v tomto režimu pracuje, ale neruší ho běžné podněty zvenčí zprostředkované našimi pěti základními smysly. Toho lze dosáhnout různými meditačními technikami, extatickým tancem či přírodními drogami. Podobný, i když ne tak hluboký stav, prožil asi každý z nás. Je to ono prošlápnutí do prázdna, která nás většinou probudí. Jde o stav, kdy básníka políbí múza, technika napadne nenadálé řešení technického problému a spisovatele ty nejbáječnější zápletky, které se ovšem rozplynou, pokud si je včas nezaznamená.

Zdá se, že se Jakub Arbes díky nesmírnému psychickému vypětí ocitl právě v hladině theta:

„Obraznost prováděla tentokrát pravé divy. Představa střídala představu. Jedna byla živější, plastičtější druhé a všechny u větší nebo menší míře ve spojení s Máchou.“

Jedna z těchto vizí Arbesovi utkvěla hluboko v paměti:

„ Zdálo se mi, že procházím se zjara po biskupském hřbitově litoměřickém. Náhle stojím u Máchova hrobu. Dívám se na rov a – jaký div! Rov je průzračný jako sklo... Vidím otevřenou rakev a v ní mrtvého Máchu. Zdá se mi, že tělo jest neporušeno. Hlava jest obtočena vavřínem, čelo hladké a bílé jako alabastr. Toliko po očích není památky. Místo nich jsou pouze dva důlky a z každého vykukuje hlava mláděte.

Udiven dívám se z jedné hadí hlavy na druhou. Vtom se mi zdá, že mění se hlavy háďat v zdrobnělé hlavy lidské – v jedné domnívám se poznávati hlavu Tomíčkovu, v druhé tvář Chmelenského.

V tom jsem procitl.“

Hned poté, co se Arbes probudil, znovu usedl k luštění Máchovy šifry. Po poledni se mu konečně podařilo rozluštit slůvko „jsem“. Po dalších šesti hodinách intenzivní práce rozluštil dalších deset značek. Pak náhodou rozkryl slůvko „koupil“. Pokračoval až do pozdního večera, kdy si již myslel, že má všechna písmena rozluštěná:

„Avšak což naplat, když měly toliko některé řádky smysl, kdežto jiné byly čirý nesmysl. Tak například druhá řádka, o které jsem se již zmínil, zněla, když jsem nahradil znaménka písmeny, takto:

• alz lůp az restsolophän irol orp elod -

Konečně i tato záhada byla rozřešena. Když jsem totiž četl předcházející šifrovaný začátek – Koupil jsem – způsobem obyčejným, ale po něm druhou zdánlivě nesmyslnou řádku od pravé ruky k levé, vyčetl jsem:

-Koupil jsem

dole pro Lori nähpolster za půl zla-

Klíč k šifrám Máchovým byl tudíž nalezen. V další půlhodině bylo tajemství Máchovo odhaleno.“

Arbes tedy rozluštil Máchovu šifru, jak ale přiznává, ještě nikdy nebyl duševní prací tolik vysílen a po několik dní nebyl schopen žádné jiné práce, a bylo mu jako by se zotavoval z nějaké těžké choroby. Zašifrované části Máchových deníků osvětlily i nejskrytější stránky básníkovy povahy. Sám ale nechtěl, aby s nejintimnějšími pasážemi byla seznámena veřejnost a nechal je zahaleny tajemstvím.

Jak si povšiml Miloš Pohorský, je zvláštní, že Máchovy deníkové záznamy jsou psány ve dvou verzích. Jedna rychlým písmem a druhá s kaligrafickou úpravností. V obou pasážích se vyskytují pasáže psané tajným písmem, sestavené podle znaků řecké abecedy, a řádky jsou psány střídavě jednou zprava a podruhé zleva. Zůstává tedy velkým otazníkem, proč si Mácha vytvářel dvě verze svých nejdůvěrnějších deníků.

Jakub Arbes nepovažoval za vhodné zveřejnit Máchovy intimní zážitky. Ve třicátých letech 20. století se situace mění a skupina odborníků razí názor, že intimní deníky jsou stejným uměleckým dílem jako třeba Máj nebo Márinka. Máchův deník tehdy sice vyšel, ale nejožehavější pasáže byly opět cenzurovány. Známý psychoanalytik, spisovatel a básník Bohuslav Brouk (1912-1978), syn zakladatele známé firmy Brouk a Babka, napadl editory deníků ve stati Ani labuť ani lůna Máchův kult vydané ke stému výročí Máchova narození v surrealistickém sborníku, s tím že:

„...uveřejňují, kterak Mácha rokoval za noci v parku se svou milou o české otázce, snaží se naivně vyložiti každý výrok, jejž Mácha ke své dívce pronesl, avšak intimní šifrovaný deník, v němž Mácha zanechal důkaz, že neměl pohlaví zarostlé mechem, jako oni, pečlivě střeží, aby nikdy nevyšel na veřejnost.“

I když byl text Máchových intimních deníků odborníkům již dávno znám, veřejnosti měla být tato literární kuriozita odepřena. V omezených edicích se intimní deníky dočkaly svého vydání až v roce 1976. A v roce 1993 konečně přichází úplné a plné vydání Máchových důvěrných deníkových záznamů péčí Miloše Pohorského pod názvem Intimní Karel Hynek Mácha. Tuto publikaci jsem si za směšnou cenu koupil ve výprodeji.

Šifrované Máchovy deníky nemohl nechat bez povšimnutí ani kníže české literatury faktu Miroslav Ivanov. V úvodu své stati rozsáhle cituje napínavý Arbesův článek z Rozhledů literárních. V další části se Ivanov věnuje intimním pasážím, které dosud vzbuzují diskuze, zda měly být zveřejněny či nikoli. Rád si vypůjčím Ivanovovu úvahu, která je přesná a přitom nepřekračuje hranice vkusu a chcete-li si přečíst více nahlédněte do Máchových deníků sami, dnes to již žádný problém není:

„Kdy začal Mácha s šifrací svých deníkových záznamů, přesně nevíme. Do dnešních dnů zachovaný první úryvek, má datum 16. září 1835, poslední záznam je z 6. listopadu 1835, přičemž Sabina ve svém Úvodu cituje ze ztracené části Deníku ještě věty z 11. listopadu 1835. Což ovšem neznamená, že těmito dny začalo a končilo šifrování, naopak je pravděpodobné, že Mácha už před 16. zářím utajoval své záznamy a že v tom pokračoval i po 11. listopadu 1835. Téměř jednoznačně se týkají intimních styků s Lori, popisují je detilně a někdy i vulgárně. Místy si uvědomujeme, že text psal básník... Takových pasáží není ovšem mnoho, zcela převažují záznamy jiné, přičemž přechody mezi nejvulgárnějšími popisy intimností a ostatním textem jsou ostré a náhlé.“

Někdy jeho zápis zachycuje celý dialog, obvykle je věnován stejnému motivu: Lori si stěžuje na bolest a Mácha si přesně zapisuje její větu: Křičela, abych přestal. Es tut weh. Jesuskotte. Na několika místech zaznamenává, že Lori ustavičně plakala, pravil..., že jestli jí smutno, bála se..., prosila mě..., nechtěla dlouho, ale když jsem se stavěl mrzutým, šla přece... A ptal jsem se jí bude-li křičeti, a ona odpovídala, že neví, bude-li to boleti...

Máchovo zdůrazňování bolesti je až podivné, přičemž neběží, jen o bolest fyzickou.“

Kdo to vlastně byl Karel Hynek Mácha? Stane-li se z člověka ikona, o níž se učíme ve školních čítankách, nepasuje nám k tomu obraz mladého náruživého muže, který si zapisoval své intimní zážitky do nejmenších detailů. Je snad proto Mácha menším básníkem? A byl by Mácha Máchou, kdyby jeho duše neobsahovala tento silný erotický náboj, který dodává (alespoň podle psychologů freudovského směru) významné impulzy a energii pro veškeré naše počínání? Jenže Mácha své deníky nepsal pro veřejnost, navíc je důkladně šifroval. Budeme se muset zřejmě smířit se skutečností, že 19. století bylo méně prudérní, než si myslíme, a že autoři nejkrásnějších plodů české literatury, byli také jenom lidé.

„ Karel Hynek Mácha nám zanechal v záznamu vlastního sexuálního života z podzimu roku 1835 mnoho detailních podrobností fyziologických, často také přímo pojmenovaných (onanie, styk, pozadu, vstoje, vsedě, obrit, orgasmus), jimiž dokonale rozptyluje iluze o obecné upjatosti sexuálních praktik v minulém (devatenáctém, pozn. Ač.) století.

Ale to, že držíme v ruce pár útržkovitých svědectví, neznamená ještě, že skutečně cosi podstatného víme. Tyto fragmenty, vyrvané z rituálů, které ve své době obklopovaly erotiku, a vyproštěné vazby k někdejším tabu, neříkají mnoho. Vzbuzují zdání, že se od těch časů nic podstatného nezměnilo – ale mohla být intimní souhra těl stejná i v době, kdy samo tělo bylo čímsi tajemným, kdy pouhá jeho nápověď ochromovala a vzrušovala? Kdy se cítila potřeba unikat před tělesností k vznešenému snění o duchovních svazcích mužů a žen? Kdy byl společenský zákaz předmanželského sexu silnější o hrozbu společenské izolace provinilé ženy, kdy těhotenství před manželstvím (jehož pravděpodobnost zvyšovaly chabé možnosti ochrany před početím) tuto izolaci ještě dovršovalo? Kdy každý pohlavní styk hrozil těhotenstvím a nemalým rizikem ženina úmrtí při porodu nebo po něm? A konkrétně: jsme schopni porozumět neobvyklé sexuální otevřenosti šifrovaných Máchových zápisků z roku 1835, která se nepodobá ničemu, co o 19. století a jeho diskurzu o sexu víme? Šlo o deník? O pornografický zápis k vlastnímu ukájení? O pokus (byť pod ochranou šifry) vyslovit nevyslovitelné? O revoltu?“ (Vladimír Macura, 1999)

Vladimír Macura, významný znalec české literatury 19. století, nachází ve vztahu k Máchovým šifrovaným deníkům více otázek nežli odpovědí. Z jeho studie uveřejněné ve Sborníku Sex a tabu v české kultuře v 19. století jednoznačně vyplývá, že Mácha byl výjimečný nejen v oblasti literární...