Shazování kozla

Asi v době slunovratu letního, obyčejně na sv. Jakuba, házeli v krajích západoevropských buď se střechy nebo s věže kozla nebo kočku apod. Házení toto bylo provázeno přiměřenými obřady.

V čechách také byl znám tento obyčej. V Jaroměři ještě na začátku století tohotopřivedli řezníci na den sv. Jakuba vyzdobeného kozla ku Pražské bráně, vyvlekli nahoru a shodili odtamtud. Diváci křičeli: „Kozel padá! - Není pravda!“ roztličenému kozlovi byla přičítána moc hojivá. Rozdělili se o něj řezníci, lékárníci pro domnělou léčivou sílu a dostalo se také podílu zevlovačům. Výklad ukrutného obřadu zněl, že prý to napamátku sv. Jakuba, který byl shozen s chrámu Jerusalémského.

Podobný výklad obyčeje podává také Krolmus. Podle něho shazovali po venkově českém okrášleného kozla se skály, s věží, s radnic, se střech buď o posvícení nebo osv. Jakubě. Nezabil-li se pádem, býval dobit, upečen a společně od účastníků slavnosti sněden. Slavnost byla pořádána od cechu řeznického. V Praze přivedli řezníci ozdobeného kozla v průvodu s hudbou ke kostelu sv. Jakuba. Vyvlekli jej na věž a shodili. Byl pak upečen a při společné hostině pojídán. Mimo to býval kozel ještě v letech třicátých v /raze také shazován s věže u Nových mlýnů, s věže kostela sv. Lazara vedle Novoměstské radnice a v hostinci „U černého dvora“ na Pohořelci.

Dosti dlouho brojily úřady proti krvavému divadlu tomuto. Přese všechny zákazy, idržovalo se po českém venkově ještě v druhé polovici tohoto století. Otiskly totiž roku 1857 noviny (Pražské Noviny) tento zajímavý dopis z Vlachova Březí:

„Dnešního dne (25. července 1857) dočkalo se městečko naše divadla velmi zajímavého, jakého za našich časů již nikde není k spatření, leda snad ješte v Kocourkově. Umínilo si totiž několik zdejších řezníků, že zasvětí den sv. Jakuba oním barbarským, před mnoha lety snad zde bývalým obyčejem, shozením kozla se zdejší kostelní věže. Z počátku jsem se domníval, že snad jest to jenom pouhý žert, nebo že by cos takového za našich časů se ještě státi mohlo, toho jsem se ani ve snu nanadál. Než ale, co se mi zdálo býti nemožným, stalo se. O půl 9. hod. Z rána zavzněla hudba a řezníci vedli, aneb spíše mohu říci, vlekli ověnčeného kozla na věž. Ač se jim ubohé zvíře vzpouzelo a hrozným bečením takořka o milost prosilo, nic na plat – musilo, chtěj nechtěj na prkno a pak při hudbě s věže 20 sáhů vysoké dolů svrženo jest. Diváků sice mnoho tam nebylo, neb se to musilo hnusiti každému rozumnému člověku, ale nadějná mládež dostavila se přece v hojném počtu, a každý mi musí přisvědčit, že takovýto veřejný čin velmi málo přispívá k ušlechtění srdce mladistvého. Doufáme, že se takovéto hnusné divadlo na budoucí časy zapoví.“

S podivem, že ještě později roku 1859 vypisuje časopis (Bohemia), jak bývá každoročeně v Hostačově blíže Golčova Jeníkova kozel shazován se střechy hospody tamnější od řeznických tovaryšů. Maso zabitého kozla hospodský upeče a účastníci je snědí. Krev bývá zachycována a užívá se jí při léčení. Obřad končí zábavou a tancem.

Zpráva poněkud pozdní – nevíme, pokud jí dáti víru – zapsaná roku 1879 (Český Jih), líčí, že prý na prvního máje shazují ověnčeného kozla se střechy vysokého domu vesničané v okolí Vysokého v severovýchodních Čechách. Před popravou čtou odsouzenci žertovný rozsudek (jako jsme poznali při stínání kohouta), že mnoho stromků okousal atd. Nezabil-li se, čeká již řezník, aby jej usmrtil. U Rovenska prý shazovali kozla s Trosek. Později od krutého obyčeje upuštěno, poněvadž se kozel při pádu hrozně roztřískal, a kozel bývá shazován jen z okna v hostinci, kde pak po jeho usmrcení bývá vystrojena hostina, spojená s taneční zábavou. Jednotlivé porce prodávají se draze a co se za ně strží, tím se zaplatí kozel a ostatek věnován společné zábavě na oslavu pořádaného obřadu.

Oba doklady jsou pozoruhodné, jen jim poněkud ubírá víry, že jsou vpleteny v dlouhé svírce obyčejův a pověr staročeských, která je pouhým ohlasem a místy skoro doslovným výpisem z Krolmusa a Hanuše, ač oba prameny udány pravidelně nejsou, nebo jsou-li udány, autor citoval ledabyle, neupřímně. Již to je divná věc, že proti všem svědectvím, vzájemně souhlasícím, vyskytá se tu osamocené tvrzení, že shazování kozla děje se na prvního máje! O tom jinde ani potuchy. Podobá se, že zapisovatel této zprávy cosi věděl o tom, že na sv. Jakuba shazovali místy po Čechách kozla, popletl si však den prvního máje (sv. Filipa a Jakuba) se dnem 25. července, kdy všude jinde obyčejně podle zpráv ostatních kozel byl shazován, tj.o svátku sv. Jakuba.

Přes to máme jiných spolehlivých dokladů tolik, že není potřeba úzkostlivě vyšetřovati, zda ony dva doklady jsou věrohodné čili nic. Buď jak buď, ukrutný obřad byl v Čechách obecně rozšířený. Znali jej i Čecho-Němci. Přání všech těch pisatelů, kteří tuze hartusili na něj, toužíce púo jeho zaniknutí, v době naší je nadobro, tuším, splněno.