Gombík nemusí být knoflík

Co je na české dvoukoruně?

Numizmatici, historici, zejména archeologové ale i řada poučených laiků (ne lajků), to jistě ví. Ale řada mých přátel na otázku: „Víš, co je na líci české dvoukoruny?“ krčí rameny. Ti pohotovější sáhnou do peněženky, na dvoukorunu se podívají a pak řeknou: Cibule, starožitné kapesní hodinky, co se nosívaly na řetízku v kapsičce u vesty.“A je pravda, že velkomoravský gombík zdobící avers české koruny, jejíž autorkou je akadamecká sochařka Jarmila Truhlíková-Spěváčková, starožitné cibule tak trochu připomíná. To však není chyba grafického návrhu, který se mi moc líbí, ale spíše vědomostních mezer některých mých kamarádů.Stejná autorka je podepsána i pod grafickým návrhem české koruny, která je zase připomínkou pražského groše.

Bohatě zdobené gombíky ze zlata, stříbra nebo i méně ušlechtilých materiálů patří k nejoriginálnějším velkomoravským šperkům. Velkomoravské šperkařství vychází z byzantsko-orientální tradice. Díky rozsáhlým výzkumům velkomoravských pohřebišť, na nichž byly získány početné kolekce, máme k dispozici celé typologické řady, které nám umožňují takřka detailní datování, protože právě šperky a jejich výzdoba více než cokoliv jiného podléhaly módě. A jaké že to „šmuky“ tehdejší parádnice nosily? Hrozníčkové náušnice, náušnice s bubínky, náušnice s košíčky a náušnice lunicové, náušnice se sloupečkem, závěsky, kaptorgy (schránky na amulety), skleněné i kovové korály.

Tajemství filigránu a granulace

Někdy si laici pletou záušnice a náušnice. Záušnicemi rozumíme ozdoby tvořené jednoduchým drátěným obloukem, esovitě ukončeným na jednom, případně na obou koncích. V podstatě ani přesně nevíme jak se nosily. Termín záušnice by napovídal, že jaksi za uchem. Snad byly upevněny na tkaných páscích na hlavě nebo šátcích, také se mohlycoby součást účesu vplétat do vlasů.

Při výrobě a výzdobě šperků se používalo odlévání, tepání a granulace. Jde o sestavování ornamentů z malých kuliček zlata nebo stříbra. V přírodním stavu jsou taková zrnaka velmi vzácná a litím roztaveného kovu z výšky do vody zase vznikají zrnka příliš hrubá. Kuličky se zžejmě připravovaly odtavováním zlatého drátku nebo odsekáváním jeho jemných částic, které se pak rozprostřelyna podložce z dřevěného uhlí a žíhaly se plamenem. Přichycení granulek k bázi šperku docházelo díky vzniku karbidu (sloučenina uhliku s jiným prvkem) zlata na povrchu zrnek při tavení. Aby bylo nasycení zlata uhlíkem účinější, udržují se ztuhlé kuličky v žáru prachu dřevěného uhlí. Ve své zevní vrstvě přijmou takové množství uhlíku, že se tmavě zbarví a mohou být připevněny bez pájky. Zlato se taví při 1064 stupních Celsia, karbidem proniklé zlato již při 900 stupních Celsia. Proto taje povrchová vrstvička kuliček upevněných na vhodném podkladu z čistého zlata dříve než tento podklad i než vlastní jádro zrnek. Po vychladnutí drží zrnka pevně na předmětu, aniž by do něj zapadla. Tmavé zbarvení zrnek zmizí po zahřátí v plameni.

Hotová alchymie! Co říkáte? Podobně náročnou šperkařskou technikou je i filigrán, kde se místo zrnek používají jemná kovová vlákna.

Námi sledované gombíky se vyráběly ze dvou dutých polokoulí, které se při pájení patrně vyplnily pryskyřicí nebo voskem, jenž se po dohotovení kusu odstranil, kdežto u malých plechových knoflíků se nezřídka ponechal uvnitř, jak dokládají archeologické nálezy. U některých gombíků se nacházejí zvláštní dírky, umístěné zpravidla blízko ouška, určené pro odtok výplně.

Často převládá názor, že gombíky jsou vlastně takové knoflíky. Ale pozor, některé gombíky mají v průměru i pět centimetrů, to už by byl pořádný knoflík. Obecně se uvádí názor, že gombíky stojí na hranici mezi šatní ozdobou a šperkem. Už u starších badatelů, např. u Libora Niederleho, se objevuje názor, že gombíky měly funkci spony na tunice nebo na kabátci. Nedá se však prokázat, zda sloužily opravdu jako spínadlo, nebo byly na oděvu pouze našité. Pokud sloužily jako dnešní knoflíky, pak se zapínaly pomocí poutek našitých na oděv, a ne dírkami vystřiženými v oděvu. Kdyby však gombíky plnily vyloženě praktický účel, byly by jistě rozšířené i ve výbavě prostého lidu. Ale tak tomu není. Nalézáme je výhradně v bohatě vybavených hrobech při centrálních hradištích.

Slovenská archeoložka E. Pavlovičová připomíná i jinou hypotézu funkce gombíků. Naznačuje, že gombíky mohly být přišity na čapce nebo na „koruně“, která byla atributem vysoce postaveného člena společnosti, což podporuje i fakt, že se hlavní výzdobný motiv nachází po stramnách gombíku, a je tedy dobře viditelný, když se gombík nachází ve svislé poloze.

Velkomoravský šperk se objevuje na významných lokalitách i v Čechách. Za všechny jmenujme Starou Kouřim, Budeč, žalov u Levého Hradce, Libici či Pražský hrad. Kromě politických vztahů se tehdejší české elity přizpůsobovaly těm velkomoravským i v oblasti módy. Je dosud otevřenou otázkou, dojaké míry se šperk velkomoravského typu na českých hradištích vyrběl a do jaké míry se dovážel. Ale to už je jiná pohádka, jak říkával Rudyard Kipling.

A pokud jste netušili, že na české dvoukoruně máme právě velkomoravský gombík, tak si ji rychle prohlédněte, třeba jej na euru už neuvidíme.