V kraji bájných Lučanů

„Bylo to v prvé polovině 9. století, kdy se mocná lucká vojska hnula a nastoupila k útoku na Levý Hradec, nejpevnější hrad Čechů. Kdyby padl Levý Hradec, kde podle pověsti a podle logických předpokladů přebýval tehdy i český kníže Neklan, byl asi osud českého kmenového státu zpečetěn, A kdož ví, nenazývala-li by se dnes naše země Lucko?“

Jiří Brabenec, Po stopách starých pověstí českých
 

Staří kronikáře a historiografové nepochybovali o tom, že úrodný kraj na Chomutovsku, Kadaňsku, Podbořansku, Žatecku a Lounsku obýval kmen Lučanů, později zvaní Žatčané.

Na rozdíl od vypravěčů dávných příběhů současní historici a archeologové pochybují o tom, že území české kotliny obývalo více kmenů než jeden – tedy Čechové. Snad mi laskavý čtenář odpustí, že tu a tam (skoro vždycky) dávám přednost pověstem a starým vyprávěním před nejnovějšími závěry vědců. Stejně jako se raději napiji ze studánky nežli z chromovaného vodovodního kohoutku.

Národ boha Luga?

Je možné, aby staří letopisci, tedy Kosmas a po něm třeba i Václav Hájek z Libočan, barvitě popisovali činy „národa“ čí spíše kmene, který vlastně vůbec neexistoval? Kdo tedy byli bájní Lučané? Šlo o jeden z českých kmenů, nebo o etnikum s Čechy nepříbuzné? Otázek je více než odpovědí.

„Od čeho je však ten lid nazýván od starodávna Lučané, nechceme pominout mlčením. Ono území se totiž dělí na pět krajin podle jejich polohy. První krajina leží při potoce řečeném Hutná, druhá na obou stranách řeky Uzky, třetí se rozkládá v obvodu bystřiny Březnice, čtvrtá jež slove Lesní, leží v podkraji řeky Mže a pátá, uprostřed, slove Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla krajina nejdříve, dávno ještě před založením Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazyvali po svém kraji Lučané. Nad nimiž vládl kniže Vlastislav, muž bojovný...“ (Kosmas)

Podle některých domněnek nebili Lučané jedním kmenem, nýbrž jakýmsi stmeleným kmenovým svazem tvořeným Vlšany, Lišany a Radonici. S tím by snad souviselo i původní Kosmovo dělení lučanského území na pět okrsků – žup.

Původně se jim mělo říkat Lužané – tedy lid luhů.

V nejstarším českém hrdinském „eposu“ neboli v pověsti o lucké válce vystupují schopnosti Lučanů. Střetává se v jí vojsko Čechů pod vedením knížete Neklana, zastoupeného Tyrem, s vojskem luckého knížete Vlastislava. Jak vyplývá z Kosmova vyprávění, rozhodující střetnutí bylo pouhým odrazem magické bitvy, kterou mezi sebopu sehrály lucké vědmy a čarodějnice Čechů. Neboť jak pravila jistá lucká čarodějnice svému nevlastnímu synovi v předvečer bitvy:

„ Věz, že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi hadačkami, takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům.

Macecha pastorkovi poradí, jak se z beznadějné šlamastyky dostane. Má uřezat uši prvnímu, s kým se v bitvě střetne. Pak má mezi nohami svého koně udělat mečem znamením kříže, čímž přetne neviditelná pouta, která svazují nohy luckých komoňů. Pak se má obrátit na útěk, jen tak prý přežije krvavou řež. Lucký bohatýr učinil, jak mu čarodějnice-macecha poradila. A skutečně, přežil jako jediný (snad kromě Vlastislavova synka). Historka má však kuriózní pointu. Prvním bojovníkem, s nímž se náš Lučan (Dalimil a po něm i Jirásek mu říkají Straba) střetl, byla jeho vlastní žena, Češka a nejspíš také čarodějnice.

Lucká válka není jediným konfliktem v lidských dějinách, který má magické pozadí, zmiňme kupříkladu magické aspekty druhé světové války a úsilí mágů obou stran.

Kosmas celkem konkrétně popisuje magický rituál, jehož hlavním prostředkem je bojovníkův meč. A meč je vskutku rituálním prodtředkem par excellence. Kovové hroty obecně jsou používání nejen k rušení negativních sil. Meč je pak opravdovým a silným magickým prostředkem. Z archeologie raného středověku navíc víme, že mečem (i koněm) disponovala pouze elita. Z tohoto pohledu můžeme „Strabu“ považovat za luckého velmože a snad i kněze.

Neméně zajímavým aspektem je i ono znamení kříže, které učiní lucký „pastorek“ mezi nohama svého koně. Nejde o kříž, jaký známe z křesťanského prostředí a který by se nám k pohanským Lučanům a jejich čarodějnicím jaksi nehodil. Jde o kříž ve tvaru „X“, tzv. ondřejský. Olomoucký žurnalista a hledač slovanských run ve všem Josef Růžička tyto ležaté křížky Perunovými. A věru nejde pouze o mytologickou záležitost. Koncem čtyřicátých let 20. století odkryli archeologové na libušínském hradišti pozůstatky vstupní brány. Na osmnácti kamenech se nacházely rytiny bojovníků jedoucích na koních, jeden z nich kromě štítu třímá i kopí sm korouhví, na níž zřetelně rozeznáváme ležatý kříž – X.

„Ležatý“ kříž hrál důležitou roli i u polabských Slovanů, ve středisku jejich kultu na Arkoně. Před válečnou výpravou (že by v spouvislosti s luckou válkou) věštili arkonští kněží za pomoci posvátného koně tak, že zarazili do země zkřížená kopí a kůň je musel překračovat. Když je překročil pravou nohou, šlo o dobré znamení.

V poměrně pozdější době se ležaté křížky (zkřížené proutky kočiček) dávaly do rohů polí coby ochrana před zlými silami. A ještě v 19. století dělali tupým koncem biče vozkové znak křížen mezi nohami koní, čekala-li je nějaká významnější cesta.

Jak se dozvídáme z Kosmova líčení, na rozkaz své vědmy Lučané v předvečer bitvy obětovali osla a snědli jej:

„I byl zatím vyhledán ubohý oslíček, zabit, a jak byl rozkaz, rozsekán na sto tisíc kousků a od veškerého vojska za okamžik sněden. Když se takto posílili oslím masem – věc zázraku podobná – mohl člověk spatřit šiky veselé a muže, kteří byli hotovi k smrti jako lesní vepři, a jako po dešťovém mraku bývá slunce jasnější a oku příjemnější, tak po velké skleslosti bylo ono vojsko čilejší a odvážnější.“

Ale jak už víme, ani oslí oběť nebyla Lučanům nic platná. Magie českých čarodějnic byla silnější.

Jak nás poučují nejen Staré pověsti české, rozhodujíví bitva se odehrála u Turska (střední Čechy, severně od Prahy). Protagonistou českých šiků se stal statečný Tyr, který v poslední chvíli zastoupil bázlivého knížete Čechů Neklana. Jde o poměrně záhadnou postavu, která se v Kosmově podání jmenuje Tyr, v bitvě zahyne a má být pochován v mohyle na botevním poli u Turska. Už kronikář Dalimil jej přektřtil na Styra, Hájek z Libočan ( sám z vkladyckého rodu luckého původu) na Štíra a romantičtí dějepisci a „objevitelé“ Rukopisů zelenohorského a bkrálovédvorského Hanka s Lindou na Čestmíra. Pod tímto jménem českého hrdinu angažuje do Starých pověstí českých i Alois Jirásek. Na počátku Tyr na konci Čestmír! To je docela rozdíl, nemyslíte? Tyr je oproti Čestmírovi jméno, z něhož přímo čiší starobylost, pohanství a snad i jakési tajemství. Pozorný čtenář možná vytuší i více než podvědomou souvislost mezi slovy Tyr a Tursko. Autoři Utajených dějin Čech prolamují ono váhavé tušení a vzkazují čtenářům přímo: Tyr nebyl jen obyčejným velitelem vojska, ale představitelem býčího kultu. V jeho zabití všichni spatřovali nějaký symbol. Jako by svou smrt předvídal („Stane-li se snad, že zemtu v boji, pochovojte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude navěky po mně pojmenována,“ Kosmas)

Býk bojuje a hyne na Býčím poli.

Šlo o v lucké válce pouze o etnickou čistku a byli Lučané vůbec Slované? Nešlo tehdy spíše o souboj dvou kultů? Kdy se vlastně lucká válka odehrála, pokud se neodhrála jen na papíře, respektive pergamenu?

Jménu Tur se ve slovanském prostředí vyskytuje poměrně často. V ruském eposu Slovo o pluku Igorově vystupuje hrdina Vsevolod s přízviskem Tur. Vladimíra Karbusického, který se zabýval rozborem nejstarších českých pověstí, zajímalo nakolik je ruský Vsevolod Tur příbuzný z českýcm Tyrem. Jméno Tur ve slovanskéom prostředí symbolizuje mládí, mladistvou sílu, plodnost, a co je zajímavé, tuří hlava byla symbolem nejvyššího slovanského boha Radegasta. A v ůlatině „tiro“ znamená mladý bojovník. Tir je tedy polatinštělým Tur.

Z hostorických zpráv víme, že významný muž jménem Tir byl členem družiny Boleslava I. Vladimír Karbusický se dokonce domnívá, že se lucká válka odehrála někdy v roce

n. l. Tedy za vlády Boleslava I., po vraždě sv. Václava. V ten čas se totiž Boleslav utkal s jným českým kmenovým knížetem věrným Sasům. V tom případě by tedy pověst o Lucké válce byla transformovanou vzpomínkou na skutečnou historickou událost. A je vcelku jednu, zda ji Kosmas, jak již dokázali mnozí lingvisté a historici, převyprávěl podle antických a západních vzorů.

Lucko, či spíše Žatecko, bylo svébytným regionem v rámci územé obývaného Čechy a dnes už asi jen stěží zjistíme, zda Lučané byůli skutečně lidem boha Luga a Čechové uctívači tuří hlavy, Radegasta. Na to, že Žatecko bylo jasně definovaným a vymezeným celkem, ukazuje i ten fakt, že v polovině . Století je coby úděl získal syn Břetislava I., ten který do našich dějin vstoupil coby Spytihněv I. A v roce 1111 (to se dobře pamatuje) propůjčil Vladislav někdejší území Lučanů svému bratrovi. A právě tyto střípky naznačují, že by se i v pověsti o lucké válce mohla skrývat zrnka pravdy.

Na základě Kosmovy kroniky, kroniky Václava Hájka z Libočan a franckých letopisů se o vymezení někdejšího Lucka pokusil Jiří Brabenec:

„V místech přibližně mezi dnešním Jáchymovem a Chomutovem vedly hranice asi Krušnými horami, které dělily Lučany od mocných Franků. Od Chomutovska snad až z míst dnešního Jirkova procházely jižně od Mostu, možná okolo Havraně a odtud dál až k hradu Vlastislav u Lovosic. Na tétom hranice byli sousedy Lučanů bezpochyby Lemuzové, kteří – jak předpokládáme – tvořili sice s Čechy zvláštní kmenový stát, ale přece měli značnou samostatnost. Od Vlastislavy vedly pak hranice zřejmě směrem k Budyni, která však již byla na českém území. Odtud pokračovaly hranice luckého knížectví na jihozápad, snad jižně od Peruce a severně od Panenského Týnce. Potom obcházely asi obloukem mohutný český pohraniční hrad Dřevíč nad dnešními Kozojedy a vedly dál na jih od Podbořan. Od Budyně až k Podbořanům a byli sousedy Lučanů Češi. Od Podbořan pokračovaly hranice pravděpodobně ještě dále na západ, ale kde tím směrem lucké knížectví končilo, o tom nelze dnes vyslovit ani přibližný dohad. Sedličané na dnešním Karlovarsku, Loketsku a snad až Sokolovsku byli bezpochyby pod luckou nadvládou.“

K významným kmenovým střediskům můžeme počítat Kadaň, chomutovské hraduště, Vlastislav a Žatec, jenž můžeme pokládat za jakousi „metropoli“ Lučanů.

Na problematiku Lučanů lze nahlédnout i poněkud jinak naž brýlemi profesorů.

Lučané, Lužané, Luhané, Lugané by mohli být prastarým snad ještě předkeltským obyvatelstvem, národem boha Luga. Národem uctívajícím vrcholky hor.

Vrcholky hor pokládali za sídlan nejrůznějších božstev. Nejvýrazněji tyto zvyklosti vystupují v Irsku, to už jsme ale u Keltů. Které byly hory často spojovány s bohem Lugem, na jehož svátek poutníci vystupovali na vrcholky jemu zasvěcené. Jde o boha, jehož stopu nalezneme v míctních jménech takřka po celé Evropě. Mocné božstvo, jemuž byly zasvěceny vědy i umění. Římané srovnávali Luga s Merkurem. V irské mytologii znamená jméno Lug důvtipný stavitel, nebo kouzelník. Je lékařem i alchymistou, v kotlíku vaří nápoje pro raněné a nemocné. Je tesařem, kovářem, atletem, harfeníkem, bojovníkem, básníkem, kouzelníkem, sklepníkem... V Evropě se jeho jméno vzdáleně ozývá z francouzských měst Laon a Loudun, z nizozemského Leidenu, polské Legnice, italské Luccy a mnoha dalších míst. V Čechách bychom bohu Lugovi mohli zasvětit Lužické hory, Záluží, řeku Lužnici a nejrůznější jména se základem luh (a tedy snad i Liučany), pocházejí podle Oldřicha Kalfiřta (překladatele knihy Tajemný pravěk Evropy Louise Charpentiera) od staršího lug a jež známe ze spojení lužní les:

„Obvykle se má za to, že tatom etymologie platí u všech, je ovšem pravdou, že spojení s pradávným bohem Lugem dosud nikdo nehledal, a také leckde nezní vysvětlení podle lužního lesa dosti přesvědčivě (např. Na hoře Luž, nejvyšším vrcholku Lužických hor, se sotvakdy vyskytoval lužní les, typický pro nížiny. Třetí znepokojivoi okolností je vágní pocit posvátna, který se váže k lužním lesům, jako by snad luhy byly v pohanských dobách posvátnými hájky podobně jako latinský lucus (není to náhodní shoda jmen?) a kdo ví, třeba i obecné jméno „luh“ ve starší formě „lug“, bylo odvozeno od předslovanského „lug“?“

Můj oblíbený autor Louis Charpentier Luga spojuje s dávným národem Ligurů, který sídlil v Evropě ještě před Kelty. Uctívači boha Luga měli být dovedenými řemeslníky a Louis Charpentier je spojuje s kultem vztyčených kamenů, menhirů i dalších megalitů. V této souvislosti si uvědomme, že do hypotetické enklávy Lučanů zasahuje i střední Poohří, oblůast mimořádně bohatá na tzv. české menhiry (dodejme, že české menhiry jsou vědci stejně zpochybňované jako Lučané).